publikace.jpg

Publications

Zajišťující směnka a latentní problémy dlužníka

Výchozí situace je následující: na jedné straně dlužník, který si nutně potřebuje půjčit peníze, a na straně druhé ostřílený věřitel, který dlužníkovi sice peníze půjčí, ale za jemu výhodných podmínek. Nezřídka se pak stává, že věřitel chce svoji pohledávku ze smlouvy o půjčce zajistit směnkou. A právě při podpisu zajišťovací směnky je záhodno mít na paměti následující latentní problémy dlužníka, které se v souvislosti s vystavením směnky mohou vyskytnout.

Tyto problémy plynou především ze zvláštní právní povahy směnky, která není dlužníkům při podpisu směnky vždy zřejmá. Směnka je totiž tzv. abstraktní cenný papír, což znamená, že nemusí být závislá na původním závazkovém vztahu. Účel směnky spočívá v jejím zaplacení směnečným dlužníkem při jejím předložení ze strany věřitele v době její splatnosti. Směnka je tedy primárně platebním prostředkem. Teprve teorie a praxe (nikoli zákon) rozlišují potom i směnku zajišťovací, jejímž původním smyslem není zaplacení směnky v době její splatnosti, nýbrž relativně snazší způsob, jak vymoci z dlužníka jeho závazek, který směnka pro případ jeho nesplnění zajišťovala. Zajišťovací směnka ovšem naproti jiným zajištěním (ručení, zástava apod.) nemá akcesorickou povahu k zajištěnému závazku, což znamená zejména to, že zajišťovací závazek nemůže vzniknout bez právní existence zajišťovaného závazku a nemůže bez něj existovat, je tedy závislý na zajišťovaném závazku. Zajišťovací směnka ovšem akcesorickou povahu vůči zajišťovanému závazku nemá, existuje vedle tohoto závazku a není při jeho vzniku a existenci závislá. Zajišťovací směnka nemusí sdílet osud původní zajišťované pohledávky, protože i tato směnka je stále abstraktní cenný papír.

Tak například Vrchní soud v Praze judikoval, že tzv. "zajišťovací směnka není zajišťovacím závazkem, je jen prostředkem k zajištění. Proto existence závazků ze směnky není závislá na existenci zajištěné pohledávky."

V praxi se potom lze setkat s případy, kdy věřitelé zneužívají této právní povahy směnky a nevědomosti dlužníků. Dokonalý případ zneužití je následující: Původní věřitel vymáhá půjčku ze smlouvy o půjčce, jež je zajištěna zajišťovací blankosměnkou (viz níže). Tuto blankosměnku si potom dle vlastního uvážení vyplní a převede indosamentem (rubopisuje) na nového majitele směnky, kterým je nějaká spřízněná právnická osoba s nejasnou vlastnickou strukturou založená původním věřitelem pouze za tímto účelem. Tento nový majitel směnky posléze vymáhá směnečnou sumu uvedenou ve směnce, přičemž dlužník nemá mnoho prostoru k obraně. Dlužník tak v konečném důsledku musí zaplatit půjčku v podstatě dvakrát. Jak této situaci tedy předejít?

Tou nejzákladnější a nejjednodušší radou by bylo směnky vůbec nepodepisovat. To se ovšem vzhledem k dlužníkově pozici, který nutně potřebuje peníze, samozřejmě lehce řekne.

Dalším doporučením může být uvedení směnky jakožto zajišťovacího prostředku ve smlouvě, na základě níž věřitel poskytuje dlužníkovi peníze. Snáze se potom bude dlužníkovi prokazovat u případného soudního řízení, že směnka opravdu byla zajišťovací a vázala se k této konkrétní půjčce. Zaznamenali jsme již případy, kdy se datum vystavení směnky a směnečná částka neshodovaly s datem podpisu smlouvy o půjčce a půjčenou částkou, a tak jsme skutečnost, že šlo o směnku, která zajišťovala již splacenou půjčku, museli složitě prokazovat až prostřednictvím svědeckých výpovědí a nepřímých důkazů. Jak bylo již jinak uvedeno výše, směnka je abstraktní cenný papír, u něhož směnečný věřitel nemusí prokazovat důvod existence směnky, a pouhým jejím předložením mu vzniká nárok na zaplacení směnky. Je tedy na dlužníkovi, aby prokázal důvod existence směnky jakožto zajišťovacího prostředku.

Velmi často věřitel požaduje po dlužníkovi vystavení tzv. blankosměnky, tedy směnky neúplné, která postrádá alespoň jednu svou podstatnou náležitost. Ve většině případů to jsou směnečná částka a datum splatnosti, přičemž věřitel tuto neúplnost odůvodňuje tím, že do směnky bude vypsána v případě jejího použití aktuální dlužná částka a aktuální datum splatnosti. To je racionální argument, je záhodno ovšem trvat zároveň na sepsání dohody o vyplňovacím právu směnečném (případně tato ustanovení zakomponovat do smlouvy o půjčce), kde budou tyto podmínky a způsoby vyplnění výslovně uvedeny. Jinak nic nebrání tomu, aby věřitel vyplnil do směnky jakoukoli směnečnou částku bez ohledu na skutečnou dlužnou sumu. Vzhledem k povaze směnky by bylo poté opět na dlužníkovi, aby prokazoval, že věřitel vyplnil směnku zcela svévolně a v rozporu s ústní dohodou.

Poslední, ale velmi důležitou radou je zakomponování do směnky doložky "nikoli na řad" (bude se pak jednat o tzv. rektasměnku). Připojením této doložky omezí dlužník odchýlení směnečného závazku od závazku kauzálního (tedy zajišťujícího závazku od závazku zajištěného, tedy např. od smlouvy o půjčce), protože směnka nemůže být převedena na nového majitele směnky indosamentem. Pokud by byla směnka navzdory této doložce indosamentem převedena, potom by v tomto případě byla směnka považována za postoupenou podle obecných ustanovení občanského zákoníku (cese), kdy nový věřitel vstupuje do všech práv a povinností původního věřitele a dlužníkovi zůstávají stejné možnosti obrany jako vůči původnímu věřiteli. Zákaz indosace tak zaručuje dlužníkovi, že i při převodu směnky indosamentem může vůči novému nabyvateli směnky použít mimosměnečné námitky (v našem případě tedy především námitku již splaceného závazku ze smlouvy o půjčce) tak, jako by je mohl použít vůči původnímu věřiteli. Při indosamentu směnky, která neobsahuje doložku "nikoli na řad", se převádí pouze všechna práva ze směnky, tedy především právo na zaplacení směnky při jejím předložení v době splatnosti, směnka přestává sdílet osud původně zajištěného závazku a dlužník ztrácí možnost uplatnit zmíněné mimosměnečné námitky.

Zajišťovací směnka bez doložky "nikoli na řad" tak může být jednoduše převedena indosamentem (rubopisována) na třetí osobu, která se pak může domáhat jejího proplacení bez ohledu na to, zda původní závazek byl splněn či nikoli. Mimosměnečné námitky, tedy všechny námitky, které by dlužník měl již proti původnímu věřiteli, by pak mohl dlužník použít pouze ve dvou případech: 1) směnka je rubopisována po splatnosti směnky (potom se má za to, že je směnka postoupena podle občanského zákoníku se všemi právy, povinnostmi a námitkami s ní spojenými) či 2) dlužník prokáže, že směnka byla rubopisována ke škodě směnečného dlužníka. První případ si zkušený věřitel snadno pohlídá, u druhého případu není asi třeba doplňovat, že je nesmírně těžko prokazatelný.

A na závěr už pouze obecná rada, která ve směnečném řízení nabývá ještě větší důležitosti – přebírat poštu. Směnečný platební rozkaz totiž může být na rozdíl od obyčejného platebního rozkazu doručen fikcí – po uplynutí deseti dnů ode dne zanechání výzvy k přebrání zásilky na adrese trvalého pobytu uvedené v centrální evidenci obyvatel se tak bude mít za to, že byl směnečný platební rozkaz doručen. A od tohoto dne (či ode dne skutečného doručení) běží třídenní lhůta k možnému uplatnění námitek dlužníka, které má proti směnce. Všechny námitky musí být uplatněny již v této šibeniční lhůtě, což je další zvláštnost směnečného řízení. Nejsou-li v této lhůtě na soud podány námitky, stává se směnečný platební rozkaz pravomocným a již proti němu není obrany, a to i v případě, že dlužník dbal všech výše uvedených rad.

Naštěstí pro dlužníky snad ovšem zasáhne na jejich obranu sám stát. Nedávno schválila vláda návrh novely zákona o spotřebitelském úvěru, který by měl zakázat zajištění spotřebitelského úvěru směnkou či šekem. Tato novela by měla být účinná již k 1. lednu 2013.

Vývoj situace ohledně náhrady nákladů spojených se soudním vymáháním bagatelních pohledávek

Nedávný sled soudních rozhodnutí a novely vyhlášky týkající se paušálních odměn za zastupování účastníků advokátem před soudy sice žádoucím způsobem narušil nemorální ziskovost obchodů týkajících se vymáhání bagatelních pohledávek (tedy peněžitých pohledávek do 10.000,- Kč, viz ust. § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád), na druhou stranu vnesl do této problematiky ale kus právní nejistoty a rychlostí vývoje pro leckteré i zmatek. Tento článek nastiňuje přehled zmíněného vývoje, popis konkrétních judikátů a novely a nastínění důsledků, se kterými je třeba do budoucna při vymáhání bagatelních pohledávek počítat.

Ještě v loňském roce měli advokáti a jejich klienti takřka jistotu, že za úspěšně zažalovanou pohledávku do 1.000,- Kč jim soud přizná náhradu nákladů řízení ve výši 4.500,- Kč, za pohledávku nepřevyšující 5.000,- Kč pak částku ve výši 6.000,- Kč a za pohledávku mezi pěti a deseti tisíci náhradu ve výši 9.000,- Kč, přičemž k těmto částkám je třeba ještě připočíst DPH v případě, kdy právní zástupce věřitele je plátcem DPH a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč za každý úkon právní služby (tyto úkony bývají ve valné většině případů nejméně dva). Z hlediska nákladů dlužníka na soudní vymáhání jím nezaplacené pohledávky pak ještě pro doplnění musíme zmínit i jeho povinnost uhradit soudní poplatek a často i výdaje za své vlastní právní zastupování.

Tento postup soudů byl opřen o stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 201/2008 ze dne 15. 10. 2008, jež má zajišťovat jednotné rozhodování soudů a jehož právní věta zní takto: "Při určování odměny za zastupování advokátem nebo notářem nejsou důvodem pro postup podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně okolnosti, že advokát činil v řízení úkony formou automatizovaných výstupů a podání, že spor je veden o nízkou částku, že projednávaná věc není právně složitá nebo náročná, že řízení bylo krátké, že se jedná o obdobné žaloby, nebo že nároky mohly být uplatněny jednou žalobou, anebo jiné typové charakteristiky věci, nýbrž jen konkrétní (individuální) okolnosti případu."

Při takto nastavených náhradách není divu, že se rozjel výnosný byznys s masovým vymáháním bagatelních pohledávek, kdy vymáhajícím společnostem nepřinášela zisk samotná žalovaná jistina, ale právě výše popsané paušální odměny placené dlužníkem nad tuto jistinu. Dlužníci se pak nestačili divit, kolik peněz musí najednou platit za neuhrazenou a několik let starou pokutu. Z mé vlastní praxe si dokážu potom udělat úsudek, jaký je asi tak poměr mezi zapomnětlivci (kdo z nás někdy nezapomněl zaplatit nějaký drobný dluh?) a kovanými neplatiči, jak snaží dlužníky vykreslit ti, jejichž byznys je narušen.

Společenská nálada považovala za nemorální stav, kdy soudy byly generátorem zisků agentur skupujících pohledávky ve velkém a s nimi spolupracujících advokátů. Teprve až Okresní soud v Ústí nad Labem se tomuto systému postavil.

Společnost Bazcom, a.s. totiž podala k tomuto soudu asi 16.000 obdobných návrhů na vydání elektronických platebních rozkazů, prostřednictvím nichž vymáhala povětšinou pokuty dopravního podniku za neuhrazené jízdné, které předtím odkoupila. Okresní soud v Ústí nad Labem žalobám společnosti na zaplacení pokuty sice plně vyhověl a uložil též žalovaným dlužníkům zaplatit náhradu za soudní poplatek, avšak náklady na zastoupení advokátem v těchto věcech společnosti Bazcom, a.s. (v paušální částce 6.600,- Kč) nepřiznal, neboť dospěl k závěru, že nešlo o "účelně vynaložený náklad", jak má na mysli litera zákona. Soud to odůvodnil tím, že vymáhání pohledávek je předmětem podnikání předmětné společnosti, jež tak musí mít k dispozici příslušné znalosti a zkušenosti pro výkon této agendy, přičemž navíc v orgánech společnosti se vyskytovala osoba s právním vzděláním a oprávněním k výkonu advokacie, takže nebylo účelné najímat k podávání žalob jiného advokáta, díky němuž mohla společnost žádat v žalobě i náhradu nákladů na jeho odměnu. Dále soud konstatoval, že jde o velmi jednoduché a typizované úkony podle vzorové žaloby, jež jsou generovány automatizovaně.

Společnost Bazcom, a.s. se obrátila po těchto přelomových judikátech Okresního soudu v Ústí nad Labem na Ústavní soud, který ovšem její stížnost zamítl s tím, že neplatí teze, že odměna za zastupování advokátem v civilním řízení je sama o sobě a vždy nákladem potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva (IV. ÚS 2777/11). Tak tomu sice zpravidla je, ale rozhodně to neplatí jako absolutní pravidlo, přičemž každou výjimku musí obecné soudy náležitě odůvodnit, což Okresní soud v Ústí nad Labem dle Ústavního soudu učinil.

Vášnivá debata, která se strhla mezi odbornou i laickou veřejností po výše uvedených rozhodnutích soudů vedla ke zrychlení aktivity Ministerstva spravedlnosti, které již nějaký čas připravovalo novelu vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníků advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Stav vyvolaný rozhodnutími soudů vnášel značnou nejistotu do právního postavení žalobců-věřitelů a jejich advokátů, protože hrozilo, že se tohoto vývoje chytí i další soudy. Tím, že Ministerstvo spravedlnosti snížilo novelou právě zmíněné vyhlášky, která nabyla účinnosti dne 1. března 2012, náhrady nákladů právního zastoupení při vymáhání bagatelních pohledávek sice nastalou právní nejistotu nemohla vyřešit, ovšem alespoň obrousila hrot nemravnosti tohoto byznysu a soudy by mohly náhrady přiznávat bez sebezapírání ve všech případech.

Novela vyhlášky 484/2000 Sb. jednak rozšiřuje počet kategorizačních pásem bagatelních pohledávek a snižuje advokátům odměny následujícím způsobem:

  1. pohledávka do 100,- Kč – paušální sazba odměny 1.000,- Kč
  2. přes 100,- Kč do 500,- Kč – 1.500,- Kč
  3. přes 500,- Kč do 1000,- Kč – 2.500,- Kč
  4. přes 1.000,- Kč do 2.000,- Kč – 3.750,- Kč
  5. přes 2.000,- Kč do 5.000,- Kč – 4.800,- Kč
  6. přes 5.000,- Kč do 10.000,- Kč – 7.500,- Kč

Tento stav ovšem neměl dlouhého trvání. Ústavní soud svým nálezem spis. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne 29. 3. 2012 dal obecným soudům návod, jak rozhodovat o náhradě nákladů řízení ve sporech v bagatelních věcech a zároveň ve sporech zahájených na základě "formulářových žalob".

Ústavní soud samozřejmě shledal, že i v řízení o peněžitém plnění do 10.000,- Kč musejí soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení ctít zásadu úspěchu ve věci. Ten, kdo spor prohrál, tak nakonec nese bez náhrady své náklady, které v průběhu řízení měl, ale hradí nadto úspěšnému účastníkovi jím vynaložené náklady (tzn. především soudní poplatek a náhrada nákladů právního zastoupení podle vyhlášky 484/2000 Sb.). Ústavní soud ovšem dodal, že náhrada nákladů právního zastoupení ve výši stanovené vyhláškou nemá být úspěšnému účastníkovi přiznávána automaticky: "V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem v projednávané věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije."

Právě u formulářových žalob o bagatelní věci shledal Ústavní soud výjimku, kdy by se náhrada podle vyhlášky neměla uplatnit: "Specifikum spočívá v tom, že zaprvé jde o řízení, v němž proti rozsudku nalézacího soudu není odvolání přípustné (řízení o tzv. bagatelní věci), zadruhé jednotlivé žaloby se v zásadě liší jen údaji o žalovaných a žalované částce (jde o tzv. formulářovou žalobu), zatřetí jde o pohledávky ze smluv, kde jednou ze stran byl spotřebitel, začtvrté jde o smlouvu, nebo podmínky jiného právního důvodu k plnění, při nichž je spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si je s jiným obsahem. Pravidelným (nikoli nutným) rysem je, že právo na peněžní plnění vymáhá jiný než původní (originární) věřitel a žalobce s žalovanými pohledávkami obchoduje, přičemž očekává, že výše náhrady nákladů řízení bude soudem přiznána právě podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb.; symptomatické je dále, že zisk takového podnikatele není dán kupř. rozdíly cen při vlastním obchodováním s pohledávkami, ale má být generován paušálně stanovenými náhradami nákladů soudního řízení, které v těchto případech významně převyšují skutečně vynaložené náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva."

Dále Ústavní soud blíže vymezil pojem "formulářová žaloba": "Zpravidla se bude jednat o návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami. Soudy prvního stupně jej "odhalí" i díky jednotě v osobě žalobce, jejího právního předchůdce, anebo jejího advokáta. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby."

Nakonec se Ústavní soud vyjádřil i k výši přiznaných náhrad. I když usoudil, že se jedná v případě bagatelních věcí o právní úkon pouze při přípravě první žaloby, u všech dalších žalob pak spíše už o administrativní úkony a případné další úkony podle průběhu sporu, náklady spojené s vymáháním pohledávky vznikají věřiteli vždy, a to i v případě administrativních úkonů. Ústavní soud tak výslovně potvrdil rozhodnutí obecného soudu, kterému se s ohledem na nutnost dodržení principu proporcionality mezi výši vymáhané částky a náhrady nákladů jako spravedlivé jevilo, a to jak ve vztahu k předmětu řízení, jeho účastníkům a okolnostem spočívající v bagatelní věci jako předmětu řízení a formulářové žalobě, ale též s ohledem na plynulost řízení před soudy prvního stupně, určit výši odměny za zastupování advokátem jako ekvivalent jednonásobek vymáhané jistiny.

Obecné soudy tedy nyní mají k dispozici dvě vodítka, jak rozhodovat o náhradách nákladů právního zastoupení ve sporech o bagatelní částku. V případě běžné žaloby, která nesplňuje definici žaloby formulářové tak, jak ji načrtl Ústavní soud (viz výše), by se měl soud řídit vyhláškou 484/2000 Sb., která nově snižuje advokátům paušální sazbu odměn při zastupování v bagatelních věcech, a v případě, kdy shledají u žaloby rysy formulářové žaloby dle nálezu Ústavního soudu spis. zn. I. ÚS 3923/2011, přiznají zřejmě úspěšnému žalobci jednonásobek jistiny jako náhradu nákladů řízení. Právě řečené ovšem nevylučuje, aby se soudy v jednotlivých věcech jak od vyhlášky, tak od nálezu odchýlily a rozhodly jiným odůvodněným způsobem.

Pro úplnost ještě dodejme, že trochu zmatku do právní jistoty ohledně předmětného problému vnesli i dva sociálnědemokratičtí poslanci, kteří navrhli, aby právo na náhradu odměny za zastupování a hotových výdajů neměli účastníci v bagatelních sporech vůbec. Tento návrh parlamentem neprošel, nicméně předkladatelé se prý tohoto cíle nevzdávají. Tento návrh by však zřejmě vedl k tomu, že bagatelní pohledávky by se přestaly vymáhat a lidé by je tedy nehradili úmyslně. Už nyní bude zajímavé sledovat, jaký dopad výše uvedené změny budou mít na vymáhání těchto pohledávek a zda by nebylo lepší zajistit nějakou sofistikovanější úpravu, která vhodněji vyváží jak zájmy věřitelů, tak sociální důsledky pro dlužníky.